Pojďme se vrátit zpátky v čase. „Think-tank e-Stat.cz vznikl v roce 2004 na podporu reformy veřejné správy se zaměřením na řešení konkrétních projektů prosazujících štíhlý, silný a efektivní stát. Dílčí části se v letech 2007 až 2010 podařilo úspěšně realizovat – například projekt Czech POINT, zavedení datových schránek či vytvoření základních registrů veřejné správy,“ píše se na webu e-stat.cz, který odkazuje k éře vlády premiéra Topolánka. A také na to, že příliš mnoho se toho od té doby nestalo.
„Musíme si ale také přiznat, že žijeme v tak neuvěřitelně složitém prostředí, že zjednodušit ho jen prostřednictvím digitalizace nejde. Kolik byste řekla, že je dnes informačních systémů státní správy? Je jich víc než 5000 a na Portálu občana máme 700 služeb. To je džungle, která se nám navíc pořád zhušťuje,“ zamýšlí se Tomáš Rutrle a mluví o tom, že míra komplexity má před zjednodušováním vždycky náskok.
„Digitalizaci často bereme tak, že už něco nemusíme napsat na papír a vystát k tomu frontu na úřadě. To je super, ale nevede to ke zjednodušení daného formuláře. On je stále stejně složitý, jsou v něm rubriky jako ‚uveďte údaj podle odstavce XY paragrafu XY‘, takže si stejně musíte otevřít třeba daňový zákon a podívat se, co se tím myslí. To není to, co jsme chtěli.“
Takže digitalizaci chápeme špatně?
Často se jako hlavní motiv uvádí to, že digitalizace je komfortnější pro občana, že nemusí znovu a znovu vyplňovat stejné formuláře. To se dnes nějak daří, přes Portál občana jde udělat spousta věcí. Pořád se ale těch věcí musí vyplňovat poměrně dost a hlavně nikdo ve státní správě nevyužívá to, že všechny úkony dělané digitálně zanechávají digitální stopu – kdykoliv se k tomu tak můžete vrátit a ptát se: Kolik typů tohoto podání stihl vyřídit tento úřad versus jiný? Kolik nás stál tento systém a lidská práce na vyřizování této agendy? Kolik nás stojí jedno podání tohoto typu a kolik jich stihneme za měsíc nebo rok? A nemohli bychom to dělat za poloviční náklady a čas? To by nás totiž vedlo k dalšímu zjednodušení výkonu agendy. Jenže to se neděje.
Loni se to snažila DIA (Digitální informační agentura, pozn. red.) rozhýbat a říct, co jsou to ty digitální služby. Řada úřadů k tomu totiž přistoupila tak, že digitální služba znamená, že „se to pošle datovou schránkou“. DIA řekla ne, minimální standard je předvyplněný formulář, ale stejně se to nedotáhlo a účinnost zákona se posunula o další dva roky, což bude nakonec asi šest let od toho, kdy byl zákon přijat. Jako státu nám mimo jiné chybí reálný zájem na úřadech.
Jsme líní? Nechce se nám?
Když to porovnáte s komerčním sektorem, proč banky investují do digitalizace? Protože to dává smysl pro jejich byznys. Než mít tisíce poboček po republice a v nich desetitisíce lidí, na jejichž kvalitu práce nedohlédnete, je jednodušší mít přímý kanál a přesně vědět, co se děje. Z poboček nedostanu informaci, jak se lidé chovají a kde utrácí, mobilní bankovnictví je ale úžasný zdroj dat. Mám pak řadu motivů, proč ho dělat, jak ho udělat pro klienty příjemnější, jak snížit vlastní náklady, proč přicházet s novými produkty. Toto všechno e-governmentu chybí. Stát nepřemýšlí nad občanem jako nad zákazníkem, nevidí za digitalizací prosperitu.
Pojďme si to ukázat na konkrétních příkladech, třeba na podávání daňového přiznání, na které spousta lidí využívá daňové poradce.
Dovedu si představit, že by vám úřad mohl nabídnout obdobné rozhraní, jako vám poskytuje vaše daňová poradkyně. Ona funguje jako „překladatelka“ vašeho uživatelského přístupu – vy víte, v jakých vystupujete rolích, a ona se vás navyptává, stáhne si od vás řadu podkladů a pak to přetransformuje do podoby pro finanční úřad. Neexistuje žádný důvod, proč by tohle nemohlo fungovat elektronicky, proč by si o stejné podklady nemohl říct stát a zpracovat je.
Jako problém se často zmiňuje také nepropojenost databází – že je třeba jednat s více úřady a víckrát dodávat tytéž informace.
Výměna informací je důležité téma. Před 20 lety se zkonstruovaly základní databáze týkající se lidí, pozemků a firem. Každý centrální úřad má ale vlastní systémy, kde si vede informace, které potřebuje pro svoji agendu, a není úplně jednoduché zařídit, byť technické prostředky na to dnes už máme, aby ze své agendy byl ochoten vydávat data do jiných agend. Za stávajícího stavu není motivován to dělat – když to nějaký rezort dělá, platí ze svého rozpočtu práci navíc. A i kdyby se to i dělo, je problém sladit data, protože napříč institucemi se nepoužívají stejné datové modely. Jako Aricoma teď pracujeme na projektu kontrolního hlášení, což přináší to, že zaměstnavatel ho už neposílá na několik úřadů, ale jen na jeden a ten ho pak předá dalším. Firmám to šetří spoustu času a peněz, ale právě to sjednocení je neuvěřitelně obtížné.
Systémů je moc. Nechceme jeden jediný?
Velkým skokem pro zjednodušení by bylo jedno univerzální rozhraní, které není složené z různých formulářů, ale reagovalo by na potřebu občana. Systém by pak řekl, „dodej mi toto a toto“, a na pozadí už zařídí, co je třeba do kterého z informačních systémů poslat, a vám jen vydá potvrzení. To se začne objevovat čím dál víc. V komerčním světě to bude přirozeně daleko rychlejší než v e-governmentu, ale má to velkou šanci převládnout, protože to bude efektivní pro uživatele. A možná to také bude recept na to, jak vyřešit onu vnímanou komplexitu a složitost. Protože na Portálu občana dnes jde už spousta věcí, ale najít mezi těmi 600 službami například psí známky v Humpolci vážně trvá. Proto potřebujeme vrstvu inteligentního digitálního asistenta, který si převezme požadavek a nezatěžuje vás tím, že je potřeba vyplnit „údaj podle paragrafu 128“, ale rovnou se vás zeptá: „Nemáte náhodou postižené dítě mladší 18 let?“
To je vylepšení v e-governmentu. Co zdravotnictví a jeho digitalizace?
Posunuje se aspoň něco, byl přijat Zákon o elektronizaci zdravotnictví, který zavádí několik základních registrů a definuje způsoby, jakými se mají vyměňovat informace, takže podmínky se pomalu tvoří. Ve zdravotnictví je ale řada hráčů se svými ekonomickými a politickými zájmy, a ne každý z nich touží po transparentnosti. Poskytovatelé zdravotní péče jsou placeni za výkony, takže jich chtějí dodávat co nejvíc. Aby se to úplně nevylilo z břehů, zdravotní pojišťovny je limitují. A pak je někde v koutě popelka prevence, která by dokázala uspořit spoustu peněz. Jenže ta nikomu z hráčů ekonomický prospěch nepřináší, tak proč by se jí věnovali.
Sám jste také řekl, že smůla je v tom, že digitalizace není téma, za které by se stávkovalo na náměstích. Jak to změnit a zvýšit tlak na zavádění inovací?
Funguje jenom to, že lidem dojde, v čem je to lepší alternativa. Stát nemůže udělat to, co banka, nemůže natvrdo nechat jen elektronickou cestu. Musí zajistit přístupnost i těm, kdo s technologiemi neumí, nebo třeba nemají přístup k internetu. Což pak omezuje potenciál úspor, protože není možné jeden z kanálů škrtnout. Nemůžeme občany nutit, ale můžeme jim dávat pobídky, v čem je to pohodlnější a rychlejší, motivovat je. Nebo se spolehnout na to, že generace, která se narodila s telefonem v ruce, už ani nic jiného znát nebude.