Bylo právo na to, jak moc se začnou nástroje umělé inteligence, využívat, připravené?
Můžu říct, že když jsem do AI zabředávala, tak mě překvapilo, jak dobře je na ni autorské právo nachystané. Na to, jak jsou to staré předpisy, tak se na ně současná situace dá velmi dobře napasovat a funguje i myšlenka, se kterou se předpisy psaly. Je potřeba, aby lidé pochopili, že tvorba, respektive autorská díla, nefungují jako klasické věci. Není to auto, které má majitele. U autorských děl jako nehmotných výstupů se bavíme o tom, kdo k nim má práva. Jde o to, kdo může říkat, že se na dané dílo sahat smí, nebo nesmí. A zákon chrání jen tvorbu lidí. Ne softwarů. U AI je tedy základní myšlenka, že díla vytvořená softwarem nejsou z pohledu autorského práva chráněná.
Do budoucna se ale dá čekat, že toho budeme jako lidé za pomoci těchto technologií tvořit čím dál víc. Pořád budou výstupy AI prostě jen „výstupem technologie“?
Myslím, že ne, koneckonců tuhle situaci už jsme tady historicky měli. Když jste do roku 1825 chtěla portrét, najala jste si malíře, on někde týdny a měsíce stál a maloval. Po tomto roce přišel chlapík, rozestavěl stativ, dal na něj krabičku a z ní za pár minut vyjela fotka. Právo tehdy taky říkalo, budeme chránit umělce-malíře, ne někoho, kdo jen vyjel obrázek ze stroje. Pak ale uběhla řada let a zjistilo se, že to není jen o tom přístroji, ale o práci s ním. A fotky dnes mají samy o sobě „speciálnější“ ochranu než jiná autorská díla. AI si zřejmě projde tím samým. Zatím si to osaháváme, ale časem přijdeme i tady na to, že hodnota díla neleží ve foťáku, ale že někdo před něj musí nějak něco postavit, vytvořit kompozici a tak dále.
Bude to ale rychlejší než u té fotky, ne?
Myslím si, že ano, všechno kolem nás se zrychluje. Současný problém, který společnost pociťuje v kontextu autorských práv a AI, tkví ale v něčem jiném. Já školím deset let a čím víc školím, tím víc jsem si jistá, že lidé celkově nechápou koncept autorských práv. Že to není tak, jako když si kupujete auto. Když kupujete obrázek, chová se to úplně jinak. Je to zamotaná oblast, špatně uchopitelná, protože to není osahatelné jako to auto. Proto se teď lidé diví, že to, co si vypromptují, není „jejich“ a není to chráněné.
Petra Dolejšová řeší momentálně především právní aspekty využívání AI.
Vnímáme to jako větší téma proto, že společnost si s AI hraje ve velkém a k tvorbě „autorských děl“ se dostává víc než kdykoliv předtím?
To je právě ono. Autorský zákon vlastně říká, že chráníme nadání člověka. Proč je autorské dílo autorským dílem? Protože ne každý má nadání. V tuhle chvíli ovšem za pomoci AI tvoříme úplně všichni, což má samo o sobě obrovský přínos, ale automaticky to neznamená, že takový výtvor musíme chránit. Myšlenka zákona byla, že budeme stát za těmi, kdo mají talent a tvůrčího ducha. V tomto kontextu toho máme za sebou ještě moc málo na to, abychom dokázali říct, co má smysl chránit.
Takže nic nového, pro právo žádné nové téma?
Co nás ještě čeká vyřešit, to je v souvislosti s technologiemi odpovědnost za škodu. Léta se o tom mluví v kontextu autonomních aut, myslím tím otázky, že když auto řídí výhradně software a někoho přejede, za kým jde škoda a odpovědnost? Za člověkem, který se nechal vézt, odborníkem nebo firmou, která vůz vyvinula? Tohle není rozhodnuté, čekáme na legislativu a soudy a myslím, že nakonec to bude jeden z důvodů, proč úplně autonomní auta nebudeme využívat. Tahle rovnice totiž nemá spravedlivé řešení. V oblasti marketingu a tvorby se budeme bavit o tom, kde je dělicí čára mezi tím, co autorské právo bude, a co ne. Jinými slovy, v jakém případě vložil člověk dostatečně kreativní vklad. Nebude to ale žádná nová debata, dávno už se to řeší, a to i soudů, na tématech vykrádání obsahu. Když se něčím inspirujete, je to v pořádku, vykrádání už ale ne. Precedenty už jsou. V případě děl generovaných AI budeme rozsekávat to samé, jen na ty precedenty ještě čekáme.
Zmínila jste odpovědnost za škodu v případě havárií autonomních aut. Je to největší téma spojené s právními otázkami kolem nových technologií?
Jednoznačně. Musíme si uvědomit, že přidaná hodnota člověka je, že nese zodpovědnost za všechno, co dělá. To je to, co nás mimo jiné brzdí, abychom dělali zlé věci, navzájem si ubližovali. U AI je problém, že postupně bude nahrazovat člověka na různých pozicích a tato stopka u ní neexistuje. Ona se nebojí, že půjde do vězení nebo že bude platit milionovou pokutu. Proto tolik řešíme, kdo za její činnost ponese zodpovědnost. Kde není odpovědnost, tam není prevence a opatrnost. Někomu ji dát musíme. Osobně si nemyslím, že by právo vývoj technologií nestíhalo. Ono jen nedovede odpovědět na všechno. Nemluvme o tom, že právo „dohání“ technologie. Mluvme o tom, že právo brzdí technologie občas i ve prospěch člověka.
V tomto kontextu mě napadá příklad právní úpravy GDPR, kterou měl leckdo právě za strašáka a „brzdu“.
Té bych se chtěla zastat, stal se z ní otloukánek neoprávněně. Mě spíš mrzí, že v době, kdy vstupovala v platnost, neměla Evropská unie mluvčí, kteří by pořádně vysvětlili, proč GDPR vůbec vzniklo. Nebylo to proto, že bychom chtěli podnikatele a marketéry omezovat, ale naopak to měl být předpis, který jim jde naproti. Potíž před lety spočívala v tom, že každý evropský stát měl jinou úpravu ochrany osobních údajů. Dělalo to problémy třeba v e-commerce, který je z principu svého fungování přeshraniční, takže se musely udržovat různé oddělené databáze. Proto se řeklo, pojďme zrušit jednotlivé národní předpisy, udělat jeden, aby mohl být tok dat mezinárodní, protože už to tak stejně funguje. Jenže strach prodává, a tak se rozjelo, že Evropa chystá obří sankce a firma může dostat pokutu až 20 milionů. To ale bylo namířeno jen proti gigantům, jako je Facebook a Google, kteří mají v Evropě sídla, jinak se případné pokuty vyměřují přiměřeně velikosti byznysu. Evropa bohužel nikdy nezdůraznila byznysová pozitiva – že touto cestou zjednodušuje tok dat. To je přece hrozně dobrá myšlenka. Právě komunikaci důvodů tvorby normy bychom si do příště měli líp pohlídat.