Na motorku jsem tedy nandal kufry, přidal jeden vodotěsný pytel na sedlo, do kterého šly neskladné věci jako stan, boty a podobně, a do navigace klepnul pár míst, která jsem chtěl cestou navštívit. Přesný časový harmonogram jsem neměl, jelikož jsem netušil, jaké dávky kilometrů budu denně schopen absolvovat. Přeci jen NC není úplně typický dálniční rychlík, obzvláště s plnou cestovatelskou náloží. Ze stejného důvodu jsem ani nebookoval trajekty a ubytování.

1. den – Dálnice můžeme Polákům závidět

První den, tak jako téměř všechny následující, byl hlavně o nakroucení co největší porce kilometrů. V plánu jsem měl přejet Polsko a zkusit se ubytovat před hranicí do Lotyšska. Vyrazil jsem z Prahy po D11 směrem na Hradec a poté na sever přes Náchod do Polska. Po přejezdu hranice, začali nekonečné a nekonečně nudné polské okresky až do Wroclawi, kde jsem konečně kolem druhé hodiny najel na dálnici. Jak je normálně nemusím, tak tady jsem se na ni vysloveně těšil. Pak už konečně začaly kilometry na tachometru rychleji přibývat, ale jinak, kromě občasného zpestření tankováním na leckdy svérázných benzínkách, není na té placaté krajině nic extra zajímavého. Co mě ale překvapilo, alespoň oproti našim končinám, byla kvalita dálniční sítě a k tomu na spoustě míst nová výstavba, kde skutečně stroje a lidi něco dělali. Smutně jsem zavzpomínal na D1 a kolem šesté večer (kdy hranice byla ještě nedostižně daleko) jsem začal shánět nějaké ubytování na dnešní noc. Po chvilce listování v Bookingu jsem našel pěkný hotýlek u vesnice Szczebra, kde jsem přistál před devátou večer.

Najeto: 894 km

2. den – Kde je sakra ten trajekt?

Počasí bylo parádní, stejně jako předchozího dne, jen dálnice zmizely a cestou na severovýchod už se jelo jen po klasických silnicích. Až na ten šílený provoz to byla příjemná změna a díky jednostopému cestování, a tím úplně jiným možnostem předjíždění, ubíhala také přijatelným tempem (autem bych tam jet ovšem nechtěl ani za trest). Cestou jsem udělal krátkou přestávku u Hory křížů a pokračoval směrem na Rigu a Tallinn. Krajina v Lotyšsku a Estonsku se příliš nelišila od předchozí, a vzhledem k časovému presu, jsem se nikde příliš nezdržoval a do přístavu dorazil kolem osmé večer. Tallinn byl celý rozkopaný, a navíc mě navigace navedla do špatného přístaviště, takže jsem si trochu zakufroval, ale nakonec jsem skončil před správným terminálem. Z telefonu jsem si zabookoval lístky na 21:40 u společnosti EckeroLine, zaplatil je a čekal před vjezdem. Půl hodiny před odjezdem už jsem trochu znervózněl, jelikož nikde nebyla žádná auta ani loď na obzoru a ze stránek přepravní společnosti zmizela možnost nákupu lístku na tento spoj (stejně jako peníze z účtu). Zkusil jsem se tedy dobouchat na kanceláře, ale také zely prázdnotou. Pomalu jsem začal propadat panice, jelikož noc v přístavu jsem opravdu trávit nechtěl. V čase odjezdu bylo stále všude pusto a prázdno, tak jsem zabrousil do jízdního řádu a zjistil, že ve čtvrtek tento spoj nejezdí (rezervace ale udělat šla…). Nezbylo než narychlo pohledat u konkurence. Naštěstí měl za necelou půlhodinu odjíždět sice dražší ale rychlejší trajekt od společnosti Tallink. Rychle jsem tedy udělal novou rezervaci a skočil na motorku. Nový trajekt měl totiž odjezd z toho prvního přístaviště na druhém konci města. Dorazil jsem sedm minut před uzavřením vjezdu. Projel jsem kamerami a vletěl jsem k první bráně a marně zvonil na interkom u budky. Čtečka lístku mi totiž čárový kód k rezervaci nebrala. V záchvatu paniky jsem si všiml, že na stránce s rezervací je ještě varování, že jsem u registrace nevyplnil PSČ. Rychle jsem to napravil a lístek se konečně zaktivoval. Nicméně kvůli načtení SPZ bylo nutné znovu projet vstupní bránou s kamerou. Vyrazil jsem tedy v protisměru do vjezdu a naštěstí v zrcátku zahlédl rozsvícené číslo terminálu, kam se mám zařadit. Nějakým zázrakem jsem tedy stihl projet a za mnou už se závory zaklaply. Byl jsem z toho zpocený více než z celé předchozí cesty, ale nakonec jsem v deset hodin zaparkoval motorku v podpalubí a vydal se nabrat síly na nejbližší sedačku a narvat do sebe alespoň jedno kafe, abych se na druhé straně zálivu probral. V tom stresu jsem ještě zapomněl motorku přikurtovat, ale když jsem se vrátil do podpalubí v Helsinkách, objevil jsem ji přivázanou a v pořádku. Takže se o to někdo z posádky postaral (aby ne, za tu dvojitou cenu lístku). Shánět ubytování na zbytek noci nemělo cenu, jelikož do Finska jsme dorazili těsně po půlnoci, a tak jsem se rozhodl dojet někam za město a rozbalit stan na prvním místě, kde to půjde. Nakonec jsem dojel až téměř k Lahti a před druhou ráno zajel na lesní cestu a zalomil to u prvního paloučku. Až po rozbalení stanu mě upozornil projíždějící rychlík, že jsem hned pod železničním náspem. „Co se dá dělat, dál už nejedu“, a navíc začínalo svítat. Zalezl jsem do spacáku a pokusil se alespoň na chvíli usnout.

Najeto: 915 km

3. den – Ranvej a Santa

Ráno mě kromě hromady komárů a zvýšeného provozu na železniční trati přivítalo opět nádherně slunečné počasí. Snídaně v ceně pobytu nebyla, takže jsem poprvé sáhnul k „adventure menu“ a ohřál si štrůdl, abych utišil kručící žaludek. V plánu jsem měl dojet co nejvýše na sever a ideálně někde kolem Rovaniemi se ubytovat. Pozitivní byl dramatický úbytek dopravy na silnicích, a tak i přes nižší rychlostní limity (které jsou v celé Skandinávii) se dalo pohodlně uhánět. Navíc okolní krajina plná jezer a lesů už byla také záživnější – i když stále placka jako podle vodováhy. Oběd jsem pořídil taktéž z pytlíku někde před Oulu, kde se konečně začala krajina trochu vlnit a i nekonečné rovinky začaly být proložené občasnou zatáčkou, takže jsem mohl pomalu, ale jistě, začít pracovat na odstranění „poserproužku“ ze zadní pneu. V jednom místě mě překvapilo, že si takhle jedu po nějaké zapadlé lesní cestě, a najednou les ustoupí a já se proháním po přistávací dráze nějakého skrytého letiště (něco jako na D1 u Měřína, ale ještě širší). Ruka na plynu hned začala automaticky přidávat a chystat se na odlepení od ranveje. V Rovaniemi jsem byl po sedmé hodině a samozřejmě jsem nemohl vynechat krátkou zastávku v Santově městečku. Po překročení polárního kruhu při výjezdu z brány jsem hned vyrazil do retro kempu v městečku Petkula. Tady se evidentně zastavil čas už před delší dobou. Zbouraná recepce a stržená cedule u odbočky na lesní cestu mě nejdříve vystrašila, ale nakonec jsem pokračoval a dojel až mezi chatky dále do lesa. Tady mě přivítal postarší pán, který uměl jen finsky, ale i tak jsme se nakonec nějak domluvili na pronájmu jedné chatky na noc. Cena byla více než příznivá (12 EUR). V kempu byla i roztopená sauna hned u mola na přilehlé říčce a musím říct, že i přes vybavení pamatující ještě Žižku, když byl svobodník, mě ta pohodová domácí atmosféra nadchla a klidně bych si tam dovedl představit déle strávený čas.

Najeto: 911 km

4. den – Hranice s Norskem = hranice počasí

Ráno mě probudil první lehký deštík. Pohled na kovově černou oblohu nevypadal moc hezky a radar mé obavy jen potvrdil. Nikam jsem tedy nespěchal a při snídani si ještě vychutnával na terásce kouzlo genia loci. Kolem deváté se mraky rozestoupily a vykouknulo i sluníčko, takže jsem nepromok zase zabalil do futrálu a uložil pod víko „nádrže“ (znalci vědí – ten prostor v přední části motorky mě prostě baví) a vyrazil bez něj. Přesto, že jsem se rychle vzdaloval směrem na sever od polárního kruhu, tak byla teplota stále příjemná, že by člověk hned skočil do jednoho z mnoha jezer, které cestu obklopovaly (což by mě z toho pocitu asi hodně rychle vyléčilo). Úžasně se také (už poněkolikáté) změnil ráz krajiny a oproti jižnímu Finsku, které bylo spíše jen o polykání kilometrů na nekonečných rovinkách, jsem si konečně začal i samotnou jízdu opravdu užívat.

Na hranici s Norskem to tak překvapivě rychle uteklo, ale co se v podstatě na pár metrech po překročení čáry změnilo, byla teplota a počasí celkově. Teploměr šel o deset stupňů dolů a po sestoupení k moři začalo i docela nepříjemně fičet. Přede mnou se také znovu ukázala černá mračna, takže jsem přibrzdil u první pláže a před nasazením kosmooblečku si dal na zahřátí rychlý oběd.

Po rychlém obědě, opět z nabídky adventure menu, jsem nacpal do oblečení zimní vložky a přes to oblékl nepromok. Tělesná teplota se tak vrátila do normálu, ale na delší cestování v tomhle počasí, už by to přeci jen chtělo na příště trochu zainvestovat do nějakého kvalitnějšího cestovatelského mundůru. V každém případě se obavy naplnili a po pár stovkách metrů jsem vjel do deště. Co mě alespoň trochu potěšilo, byla stáda sobů, která jsem začal kolem cesty potkávat. Na jihu se s nimi člověk tolik nesetká, ale tady si je můžete prohlédnout opravdu zblízka a na každém kroku. Pomalu jsem se přibližoval k odbočce na Nordkap a bohužel jsem udělal jednu zásadní chybu, když jsem minul poslední benzínku, s tím, že určitě před vjezdem do tunelu ještě nějaká bude. Samozřejmě nebyla, ale o tom později.

Po přejezdu na ostrov, kde se nachází nejsevernější silnice Evropy, se k ledové vichřici přidala pro jistotu i mlha, že by se dala krájet. Zřejmě má být výlet na toto provařené místo alespoň trochu výzvou. Šoural jsem se tedy pěším tempem s otevřeným hledím, abych alespoň něco viděl a cestou jsem začal skutečně potkávat i ty pěší výletníky. Až v cíli jsem zjistil, že tam zrovna organizovali nějaký pochod a postupně docházející lidi museli v cíli křísit horkým čajem. Nějak jsem se tedy došoural na bránu. Bohužel jsem u kasy před parkovištěm zjistil, že jsem si kartu na placení nechal ve vnitřní kapse u bundy. Takže musel dolů nejen nepromok, ale i zimní vložka. Během chvilky jsem byl zmrzlý jako drozd a nebyl jsem ani schopen trefit se klepající se rukou do okýnka, abych slečně kartu podal. Rychle jsem pak odstavil motorku na parkovišti a mazal se ohřát do přilehlé budovy. Venku bylo vidět asi na pět metrů, takže vrchol výpravy a cíl, za kterým jsem se vydal, stál opravdu za to.

Po nějaké době, když jsem uznal, že jsem dostatečně rozmrznul a zhodnotil, že tady noc opravdu trávit nechci, jsem našel v telefonu nejbližší ubytování na pevnině a vydal se zpět k motorce. Po nastartování mě vyděsilo, že mám necelé dvě čárky na ukazateli paliva a pomalu se smiřoval s tím, že budu někde ve vichřici cestou dolévat z kanystrů. Samozřejmě až později jsem zjistil, že na ostrově ve městečku kousek od tunelu benzínka je, ale v té mlze jsem ji samozřejmě nezahlédnul – vlastně pořádně ani to městečko. Takže jsem na hladové oko zamířil zpět na pevninu. Tam jsem po deseti kilometrech hodil ručník do ringu a kanystry do nádrže vyprázdnil. Po cca půl hodině jsem konečně dorazil na benzínku a doplnil vytoužené palivo. Po odečtu jsem zjistil, že by mi nádrž nestačila o 1,5 litru. Počasí se příliš nelepšilo a hodiny ukazovaly něco kolem deváté, takže jsem si musel trochu pospíšit. Nejbližší volný kemp byl až v dalším údolí, a tak mě čekal ještě jeden kratší horský přejezd. Nakonec jsem po desáté dorazil na recepci a naštěstí pro mě volnou chatku měli. Politoval jsem jednoho šílence, co stanoval na trávě vedle motorky (už spal), a vydal se rychle vybalit a zahřát do sprchy. Sice to byl masakr, ale nutné „šampíčko“ na oslavu dobití cíle cesty proběhlo. Pak jsem odpadnul jako špalek.

Najeto: 726 km

5. den – Výhled jen s představivostí

Po ránu se mi ani z vyhřáté chatky nechtělo. Venku seděly mraky pár desítek metrů nad mořem a sníh rozházený kolem také nějaké velké teplo během dne nesliboval.  Nicméně před desátou hodinou jsem musel dnešní útočiště vyklidit. Naházel jsem věci do motorky, zametl chatku (většinou je v Norsku úklid na vás, nikoliv v ceně ubytování) a vyrazil směr Alta. Tam jsem dorazil kolem jedenácté hodiny. Městečko mi stylem připomínalo takové ty klasické severoamerické „towny“ známé z TV seriálů (třeba Muži na stromech). Podobný styl už jižněji dle mého moc není. Cestou jsem stále potkával jedno stádo sobů za druhým, takže bylo potřeba zůstávat ve střehu, byť zvířata okolní provoz celkem ignorovala a žádné nenadálé skoky pod kola se nekonaly. I tak ale podřazení s laděnou trumpetou od LeoVince, občas dokázalo upoutat pozornost místních chlupáčů. Za Altou jsem měl v plánu navštívit muzeum bitevní lodi Tirpitz, ale bohužel bylo zrovna zavřené, takže i nadále budu muset vystačit s knížkou Moře v plamenech od Miloše Hubáčka a autentické předměty a informace z Kåfjordu, kde kotvil, si připomínat jen z fotografií.

Z Alty jsem pokračoval dále na jih nádhernou cestou kolem množství fjordů. Výhledy kazily jen stále nízko se držící mračna, ale i tak člověk chvilkami nevěděl kam koukat dříve, aby si ty panorámata užil a nic mu neuteklo. V městečku Olderdalen jsem z hlavní silnice sjel na trajekt (první norský) a zamířil navštívit ještě jedno město, které jsem nechtěl minout – Tromsø. To se rozkládá na ostrůvku uprostřed jednoho z fjordů, a když si ho chcete užít, tak určitě sjeďte z hlavní silnice. Já jsem to bohužel neudělal a po přejezdu mostu, který jižní straně dominuje, jsem zmizel v komplexu tunelů pod městem, kde jsem v místním systému kruháků (a navigace bez signálu) dokonale zabloudil a vyjel vždy někde jinde, než bylo v plánu. Po troše bloudění se nakonec přeci jen zadařilo, ale raději jsem už jen prosvištěl kolem letiště a přejel na pevninu na druhé straně. Čas se pomalu krátil, tak jsem zhodnotil možnosti ubytování a vyrazil směrem na jih složit někde hlavu. Bohužel cca 100 km před plánovaným noclehem v kempu kousek před Narvikem, se na nebi otevřel kohout a z mraků, které celý den jen zlověstně pluly oblohou, se spustila průtrž. Nepromok jsem měl díky zimě stále na sobě, takže mě to nezaskočilo, ale žádný hit to i tak nebyl. Zvolnil jsem raději tempo a do kempu tak dorazil kolem půl desáté večer. Paní recepční vychvalovala nádherný výhled na nový most přes přilehlý fjord, ale v tomhle počasí jsem si ho mohl akorát tak představovat. Snad se zadaří alespoň ráno. Zmoklý jako slepice jsem se ubytoval v malé chatce na nejvyšším místě kempu, přikryl motorku a vyrazil se trochu ohřát do sprchy (tradičně s teplou vodou za peníze).

Najeto: 646 km

6. den – Stanování losům navzdory

Ráno samozřejmě liják pokračoval a na slibovaný výhled na mostní konstrukci jsem si tak mohl nechat zajít chuť. Měl jsem v plánu přejet Lofoty, ale v tomhle počasí jsem z toho úplně nadšený nebyl. Navíc díky vytrvalému dešti a vichru také celkem znatelně klesla teplota a hefty už jsem chvílemi zapínal i na maximální výkon (takže dlaně jsem měl v ohni a klouby zmrzlé). Co se dá dělat, když nejde hora k Mohamedovi, musí Mohamed k hoře, takže po tradiční snídani z adventure menu (překvapivě chutný rýžový nákyp) jsem nabalil mokrou motorku a vyrazil si objet fjord a přejet ten slibovaný most směrem od Narviku zpět. Déšť ani vítr neslábly, takže jsem za odbočkou na letiště Harstad/Narvik zakotvil na benzínce a dal si na zahřátí XXL kapučíno a domácího burgera (ty tady grilují v podstatě na každé čerpačce a s tím, co se prodává u nás ve fasfoodech, se to nedá srovnat). Kupodivu déšť pomalu přešel z lijavce do standardního mrholení a já tak mohl s lehoučkým optimismem vyrazit hlouběji na Lofoty.

 Z nějakého důvodu jsem měl zafixováno, že trajekt z posledního městečka v Å odjíždí kolem čtvrté hodiny, a tak jsem si přejezd naplánoval tak, abych ho zhruba stíhal. Nocovat už jsem plánoval zpět na pevnině. Naštěstí se po pár kilometrech začalo počasí otáčet, sluníčko vykouklo a silnice oschnuly, a tak jsem si mohl začít užívat krásu ostrovů v plné motorkářské parádě. Ani nevím jak, ale na konec silnice to uteklo jako voda, takže jsem si vyšlápnul na vyhlídku kousek od parkoviště na „konci světa“. Omrknul suvenýry v místním obchůdku a před čtvrtou hodinou se pomalu přesunul do přístaviště. Bohužel až tady jsem zjistil, že trajekt jede až v osm večer. Vzhledem k tomu, že cesta přes vodu trvá kolem čtyřech hodin, tak jsem se pomalu smiřoval s tím, že vyhřátá chatička v kempu se dnes na spaní konat nebude. Alespoň jsem si tedy mohl trochu déle užít místních krás, i když do sedla už jsem znovu nesedal. Rozbalil jsem základnu na přilehlé lavičce a relaxoval jsem na severním sluníčku, které ani v podvečerních hodinách neubírá na intenzitě.

Loď dorazila na čas a poprvé jsem zažil důkladnou instruktáž vázání motorek. Po zkušenosti z minulé skandinávské dovolené, kde cestou z Lofot v bouřce kolem nás všude zvraceli cestující, co seděli u okýnek, jsem zabral strategické místo v podélné ose lodi, kde by výkyvy měly být nejnižší a po pár fotkách z odjezdu jsem zkusil nahnat něco málo spánku. Do Bodø jsme dorazili těsně po půlnoci a musím říct, že překvapivě v pohodě. I přes silný vítr, byla plavba klidná a nový typ trajektu evidentně s nějakou tou větší vlnou počítal. Po příjezdu jsem na konci města dotankoval a vyrazil do šera hledat nějaké to místo k přespání. Poté co jsem kolem jedné hodiny málem trefil losa, který se mi vydal zkřížit dráhu (je to opravdu ohromná potvora), jsem slevil ze svých nároků a řekl si, že beru první plac, co potkám. I tak jsem dojel až na hlavní E6 a zalomil to až za městečkem Drageid, v lesíku kousek od řeky. Na hodinkách jsem měl půl druhé a už se zase pomalu rozednívalo.

Najeto: 517 km

7. den – Polární kruh je dobyt!

Dnes jsem měl v plánu přejet polární kruh a přiblížit se co nejvíce Throndheimu. Ze stanu jsem se vypotácel kolem deváté hodiny a pochválil se za dobrou volbu místa pro přespání. Takhle na hlavním tahu jsem to ani nečekal. Posnídal jsem něco málo sušeného masa domácí výroby, ranní hygienu odložil na nejbližší benzínku a vyrazil konečně do pěkného, i když stále chladného, počasí.

Na polární kruh to bylo už jen kousek, takže jsem se ani nenadál a už jsem parkoval před nízkou budovou Arctic Circle Centre plnou suvenýrů na náhorní plošině. Všude okolo byl sníh, ale na motorce jsem tam nebyl sám, což mě trochu uklidnilo. Nakoupil jsem nějaké drobnosti na památku, zkulturnil se v umývárně a pak raději rychle zamířil někam do nižších nadmořských výšek za trochou tepla.

Kolem poledního jsem byl v městečku Mo i Rana, kde jsem dal klasicky kávičku a burger k obědu a užíval si po dlouhé době parádní slunečné počasí. Silnice směrem na jih se krásně vlnila kolem fjordů, asfalt neměl chybu, a hlavně byl minimální provoz, kdy jsem dlouhé desítky minut nikoho nepotkával. Prostě motorkářská nirvána. O výhledech na místní „panorámata“ ani nemluvě. Přesto, že jsem se tohohle relativně hluchého úseku bál nejvíce, tak jsem si ho nakonec parádně užil a ani nevím jak, ocitnul jsem se kolem osmé hodiny večer v Throndheimu. Přibrzdil jsem u místní katedrály, udělal nějaké to foto a podíval se do mapy, kde by se to dalo zalomit dnes. Asi 80 km pod městem jsem našel kemp akorát pro mě, kam jsem přijel asi za hodinku. Vzhledem k počasí jsem chatku neřešil a rozbalil stan hned u protékající říčky na kraji kempu. Kolem jen nějaké to obytné auto a jedna polská rodinka také ve stanu.

K večeři na břehu říčky, jsem ohřál kuřecí křídla na medu a zapil je pivkem, z poslední benzínky před kempem. Prostě povedená tečka za povedeným dnem

Najeto: 720 km

8. den – Čas na zajížďku

Jelikož jsem měl najeto trochu do rezervy, tak jsem se rozhodl, udělat si dnes malou zajížďku mimo původní plánovaný úprk směrem na Lillehammer a vydal jsem se na nedalekou Trolí stezku a pojezdit ještě trochu po fjordech, než se od nich definitivně vzdálím. V městečku Oppdal jsem tedy uhnul z hlavní doprava na silnici číslo 70 a zamířil na Sunndalsøra, kde jsem se napojil na silnici podél pobřeží. Cestou občas prolétla nějaká kapka a teplota se stále nechtěla přehoupnout přes deset stupňů, takže jsem raději v Åndalsnes nahodil nepromok a vydal se na to slavné norské „Stelvio“. Nahoře jsem si ještě udělal procházku nad vodopád (v tom nepromoku to nebyl úplně nejlepší nápad, jelikož jsem byl za chvíli zpocený a mokrý i zevnitř). Dokoupil jsem ještě zbylé suvenýry a přejel přes další údolí a trajekt na Geiranger fjord, údajně jeden z nejhezčích v Norsku. Samozřejmě jsem nemohl vynechat vyhlídku Dalsnibba za mýtnou branou. Tady ještě regulérně vládlo zimní období, což dokladovalo i přilehlé zamrzlé jezero. Nahoře tedy jen nějaká ta nutná fotečka a rychle dolů do tepla.

Cestou jsem si chtěl projet ještě vyhlídkovou cestu přes Gamle Strynefjellsvegen. Bohužel mě v půlce u sjezdovky zastavila závora. Takže otočka a cestou vyfrézovanou ve dvoumetrových horách sněhu jsem se vrátil na hlavní a vyrazil konečně na Lillehammer. Bohužel útěk do nížiny za teplem se nekonal. Po pár kilometrech byla najednou kolona aut, kterou jsem sice po motorkářsku předjel, ale končila bohužel u sanitek a policejních aut. Na silnici došlo k vážné nehodě tří aut. Po chvilce kousek přede mnou přistál vrtulník se záchranáři a přihlížející policista mě varoval, že je to ještě tak na dvě hodiny. Zmrzlý jako drozd jsem tedy sednul na svodidla a sledoval cvrkot záchranářů. Po chvíli se u mě stavil pilot vrtulníku, jelikož čekal až mu naloží zraněného a dali jsme se chvilku do řeči o tom, co se stalo. Bylo tam devět zraněných, z toho tři těžce a jeden měl dokonce zástavu srdce, takže ho museli oživovat. Nic moc, musím říct. Nevím, co tam ti řidiči dělali, jelikož šlo o přehledný úsek s táhlou zatáčkou, ale kdo ví. Chvilka nepozornosti a neštěstí je na světě.

Nicméně asi po hodině, když odletěl vrtulník, na mě policista mávnul, že mohu s motorkou projet. Snažil jsem se raději moc nedívat kolem sebe, ale podle stavu aut co jsem koutkem oka zahlédl, to musela být strašná rána. Na další benzínce jsem do sebe hodil hotdog a velký hrnek horkého čaje na zahřátí a rozhodl se, že to dnes už nijak hrotit nebudu a někde po nájezdu na E6 se ubytuji v prvním kempu. To se mi tedy úplně nepovedlo, jelikož ten první kemp byl zjevně delší dobu opuštěný, nicméně hned druhá zastávka už byla úspěšná. Byl to nějaký raftařský kemp plný mladých vodáků, ale chatičku u lesa tam pro mě ještě volnou měli. Jelikož začalo opět vydatně pršet, tak jsem to docela ocenil. Topení jsem dal na plný knedlík a šel si uvařit večeři a trochu se zkulturnit do umývány s kuchyňkou. Pod ní byla dokonce i roztopená venkovní sauna, ale tu jsem nakonec raději oželel a zalehl spánkem spravedlivých.

Najeto: 594 km

9. den – Navigaci někdo neřekl o uzavírkách

Ráno bohužel déšť neustával, spíše naopak, tak jsem si ještě vychutnal horký štrůdl a čaj na kryté terásce před chatou, poté se navlíkl do nepromoku a vyrazil směr Lillehammer. Tam jsem zamířil omrknout místní skokanské můstky, kde byla v roce 1994 olympiáda, na kterou je zde stále velké množství odkazů. Po Lillehammeru jsem měl ještě v plánu navštívit Holmenkolen v Oslu. Ten jsem našel poměrně rychle i když počasí stále nějakým panorámatům nepřálo, jak jsme se shodli s dalšími motorkáři z Německa na tradičních GS. Bohužel cestou zpět přes město jsem trefil několik uzavírek, což navigace odmítala vzít na vědomí, a tak jsem dobré dvě hodiny bloudil v kolonách centrem, než se mi podařilo vymotat na výpadovku E6 směrem na jih. Naštěstí se konečně umoudřilo počasí a mohl jsem cestou trochu roztát. Po přejezdu švédských hranic jsem na benzínce vybral dnešní cíl cesty a nasměroval navigaci kousek pod Göteborg, kde se mi zalíbil jeden kemp hned na pobřeží. Dojel jsem tam kolem deváté, což sice nevadilo ohledně slunečního svitu, ale bohužel byla zavřená recepce. Naštěstí telefon mi majitelka zvedla a navedla mě, kde mají uložené kartičky od sprchy a kam se mohu se stanem rozložit. Takže to nakonec dobře dopadlo a já si mohl vychutnat nádherný západ slunce na pláži u moře i s pivkem za odměnu

Najeto: 623 km

10. den – Zrada na německých dálnicích

Dnes byl plán jednoduchý, a to přiblížit se co nejblíže k domovu a přespat někde v Německu. Nikam jsem nespěchal, takže jsem si po ranní hygieně ještě jednou zašel na pláž a až kolem desáté zabalil stan, zaplatil nocleh a vyrazil na snídani na první benzínku po cestě. Počasí bylo parádní a kromě pár zúžení na dálnici byl příjemný i mírný provoz, takže cesta překvapivě rychle ubíhala. V poledne jsem byl na mostě spojujícím Švédsko a Dánsko, který jsem si nemohl nechat ujít. Přejezd přes něj je na motorce stejně lepší zážitek než v plechovce. Dánskem jsem také prolétl bez komplikací, takže jsem byl po druhé hodině v přístavišti a ve tři už měl přikurtovanou motorku na trajektu směr Rostock.

Za necelé dvě hodinky jsme byli díky příznivému větru v Rostocku, a jelikož ještě nebylo ani pět hodin, tak padlo rozhodnutí, že další noc už strávím v domácí posteli. Vzal jsem tedy za heft a vyrazil po autobahnu směr Praha. Bohužel mě trochu vypekla nízká hustota čerpacích stanic, které jsem se obával spíše na severu Norska. V nádrži mi zablikala jedna čárka pod půlkou hned, jak jsem minul první benzínku a tak jsem začal vyhlížet, kde doplním palivo. Bohužel další pumpa byla až za hromadu kilometrů a navíc jen pro elektroauta, což překvapilo více motorkářů, kteří smutně koukali do vyschlých nádrží svých strojů, samozřejmě včetně mě. Nicméně na hrdinství nebyl čas, a protože jsem sem dojížděl již na hladové oko, tak jsem podruhé na této výpravě odkurtoval kanystry z kufrů a dolil je do vyprahlé motorky. Že na ně dojde zrovna na německé dálnici, by mě před odjezdem ani nenapadlo. Další tankovací extempore už se naštěstí nekonalo, takže jsem ukrajoval kilometry a pomalu se blížil k hranicím. Jen byl zase trochu nezvyk, jak se tady brzy stmívalo a že na benzinkách občerstvení po šesté hodině také nemělo nic teplého do žaludku. Nedalo se nic dělat, do Čech už jsem tedy dojížděl za tmy. Nakonec jsem to domů stihl ještě před půl nocí, takže o půl dvanácté byla motorka v garáži a chvíli na to já ve sprše a hned potom v posteli.

Najeto: 1 063 km