Už na začátku svého výzkumu se díky novátorskému pojetí digitalizace dostal do forbesovského výběru 30 pod 30. Teď po dvou letech vidí, jak spolu s kolegy umí pacientům pomoct, a řeší už, jak technologii rozšířit do dalších nemocnic.

Proč je řeč zrovna o játrech? Pražský IKEM (Institut klinické a experimentální medicíny) je největší superspecializované pracoviště v Česku, které se zaměřuje na léčbu kardiovaskulárních chorob, transplantace orgánů a léčbu poruch metabolismu u lidí z celé republiky. Játra jsou při tom všem komplikovanější než jiné orgány.

Příliš složitý orgán

„Když se dělá CT nebo používají jiné zobrazovací metody, tak například srdce se dá hezky sledovat, je dobře charakterizované. U jater to neplatí. Mají hodně struktur, hepatické žíly, arterie, a proto se pacientům podává ještě kontrastní látka, aby se jednotlivé vrstvy ukázaly. Vyjde z toho ale několik set snímků a lékař musí projíždět obrovské množství dat, což není efektivní,“ líčí David Sibřina, který kupodivu není lékař. Celé svoje vysokoškolské studium včetně doktorátu absolvoval ve Velké Británii, kde se zaměřil na 3D grafiku, výpočetní medicínu a virtuální realitu. Dnes je z něj specialista na vizualizaci medicínských dat. A právě díky tomu ho do IKEMu nalákali.

Už dřív se ukázalo, že třeba data z magnetické rezonance nejsou někdy pro chirurgy dobře srozumitelná a bez asistence vytrénovaného oka radiologa jsou velmi těžce pochopitelná. „Později se proto začalo pracovat s vytištěnými 3D modely, jenže jejich pořízení je relativně drahé a také dlouho trvá, což si u urgentních případů nemůžeme dovolit. Modely ale měly výhodu, že člověk u nich má haptickou odezvu, lépe se díky nim plánuje. Tak vznikla myšlenka přenést tohle všechno do virtuální reality,“ popisuje muž, který se stal výzkumníkem v nemocnici v září 2020. 3D tisk se používá dodnes, nástroje virtuální reality mají ale svoje místo hlavně u těch nejsložitějších případů, jako je darování části jater od živých dárců.

Chirurgové IKEMu typicky řeší právě transplantace jater od živých i zemřelých dárců nebo odstranění části jater napadených nějakým onemocněním. Při darování porovnávají lékaři data od dárce orgánu (velikost jater a jejich strukturu) a data o těle příjemce (například velikost a charakteristiku břišní dutiny), jestli k sobě jedno a druhé bude sedět. A právě k tomu a plánování následné operace se používají nástroje, které technologický tým naprogramoval, provozuje a dodává k nim data.

Chirurgové, kteří se chtějí učit

„Ocitnul jsem se ve správný čas na správném místě. Sami chirurgové totiž cítili, že problém plánování operací chtějí řešit, takže o to raději se s novými nástroji učí pracovat,“ říká Sibřina. Za rok 2024 tak už systém virtuální reality nasadili u 487 indikačních procedur. Data ukazují, že má pozitivní přínos nejen v efektivnějším plánování chirurgických výkonů, ale že se také daří lépe „párovat“ dárce a příjemce orgánů.

„Dřív se porovnávaly jednotlivé parametry dárce a příjemce, biometrie, výška, váha, pohlaví nebo jak je velká dutina břišní. Ukázalo se ale, že to mohlo znevýhodňovat například menší ženy, muže a adolescenty. Mohlo se totiž zdát, že orgán není možné umístit. Teď máme přesné, personalizované modely a všechny čekatele v registru máme nasnímané, takže to eliminuje pochyby a pro pacienty to znamená větší naději,“ podotýká Sibřina.

Tým, který v rámci IKEMu vede, je unikátní nejen v Česku, ale i globálně. Velká výhoda totiž je, že si svoje technologické pracoviště vytvořila sama nemocnice, takže IT specialisté mají blízko k pacientům, do praktické medicíny. O vývoj se ve velkém pokouší i komerční firmy, ale ty právě na fakt, že pacienty nemají, naráží.

Sečteno a podtrženo, nástroje jsou, důkazy o jejich funkčnosti také, takže teď by se technologie měla ideálně šířit. Sibřina s kolegy čekají na publikování odborného článku, a přitom jsou v módu, že můžou pomoct i jiným nemocnicím. Potřebují ale, aby si vytvořily svoje technologická centra, protože konkrétní nemocnice by si měly spravovat svoje konkrétní data.

Další pokrok bude záviset na tom, jak rychle se rozvinou věci, které s tím vším souvisí. Rozšíření technologie se bude odvíjet od jejího začlenění do standardních lékařských postupů a na schopnosti efektivně propojit inovace s klinickou praxí. Jiná věc je vývoj headsetů – lékaři by potřebovali, aby se zmenšily do podoby klasických dioptrických brýlí. A ti, kdo mají na starost vývoj, by zase uvítali, aby byly komplementární jednotlivé prvky, které se při vývoji používají. Zatímco u mobilních telefonů se dnes vyvíjí pro operační systém Android nebo iOS, tady je platforem násobně víc, takže se složitě překonává, že si mezi sebou jednotlivá zařízení nerozumí.