„Moje práce teď má tři velké linie. Učím na fakultě. K tomu vyvíjím software Invenio, který jsme vytvořili pro diagnostiku dětí se specifickými schopnostmi a propůjčujeme ho školám. A pak se starám o centrum, kam se chodí poradit rodiče s dětmi a prostřednictvím kterého organizujeme různé vzdělávací akce pro učitele nebo semináře, abychom dávali tipy, jak s nadáním pracovat,“ líčí Portešová s tím, že všechny tři linie se doplňují.
A na všem by se dalo pracovat donekonečna – jedna věc je, že v Česku ještě pořád není samozřejmost poskytovat podporu lidem se specifickým nadáním a s tím souvisejícími potřebami. Druhá je, že roste množství těch, které trpí socio-emočními problémy, úzkostí nebo depresemi a nadměrným stresem.
„Proto budeme otvírat výzkumnou stanici, kde budeme tyto charakteristiky měřit a následně radit, jak s nimi pracovat. Přispěla nám mimo jiné bývalá školní třída jedné paní, jejíž dítě spáchalo sebevraždu zjevně právě kvůli problémům plynoucím z jeho nadání,“ líčí Portešová a ukazuje rukou na místa, kde by měl konzultovat problémy dětí i dětský psychiatr, jichž je teď v Česku akutní nedostatek.
Jako výzkumnice se zabýváte mimořádně nadanými dětmi. Řekněte mi ale, jak se takové dítě definuje?
Těžká otázka, on se totiž koncept v čase dost mění. Dřív se definovalo nadáním IQ 130 a výš. Dítěti se dala tato nálepka, a když se mu naměřilo 129, nadané už nebylo. Dnes už víme, že takto jedním číslem člověka definovat nemůžeme, přesná hranice neexistuje. Daleko víc se ptáme na to, ve které oblasti jsi nadaný. Proto se měří řada různých specifických schopností, jako je logické myšlení, verbální schopnosti, prostorové schopnosti, paměť nebo pozornost. Zajímá nás celý profil.
Proč takto?
Jsou to schopnosti, které nejsou ovlivněné vzděláváním. Není to „matematika“, nesledujeme, jak dítě umí řešit rovnice, ale například jeho schopnost logického uvažování nebo vyvozování. Důležitá je právě ta škála, protože pokud například nemáte dobře rozvinutou pracovní paměť, limituje vás to i v některých úkolech zaměřených na logické uvažování, protože nejste souběžně schopni zpracovávat více informací, které potřebujete dál. I tak ale můžete excelovat jinde. Což je případ dětí s takzvanou dvojí výjimečností, tedy nadáním i souběžným znevýhodněním, například poruchou učení. Tyto děti můžou vykazovat řadu deficitů, špatně čtou, špatně si pamatují a učitelé je pak vidí jako podprůměrné. My přitom sledujeme, že to stejné dítě má velmi dobré prostorové vlastnosti a logické uvažování, které ale ve škole nevidí. Zkrátka zaměřujeme se i na to, co se skrývá pod povrchem.
Takže nejde jen o podporu excelujícím dětem?
Ne, hledáme ty s extrémním nadáním i s nadprůměrným. Protože když vidíme, že je dítě někde nadprůměrné, má s tím spojenou nějakou vzdělávací potřebu. A i když víme, že ona schopnost se může v čase zprůměrovat, tak je důležité na ni zareagovat, dítě podpořit. Extrémně nadaných je v populací navíc jen málo, uvádí se dvě až tři procenta.
Tématem se zabýváte už od práce na svojí diplomce. Jak se vyvíjel pohled na něj?
Sledování toho, proč jsou někteří lidé nadanější než jiní, tady máme od nepaměti. Důležitý byl například výzkum amerického psychologa L. M. Termana, jehož cílem bylo zjistit, jaký je vztah mezi nadáním a psychopatologií – protože se mělo za to, že kdo je nadaný, je tak trochu „divný“, a on chtěl vědět, co je na tom pravdy.
Začal proto vyhledávat nadané děti a do výzkumu zařadil ty, kdo měli IQ nad 130. Což byl kámen úrazu, jak se později ukázalo. Identifikoval asi 1 400 dětí, které vědci sledovali do konce jejich života.
Spojení s patologií bylo vyvráceno, ale zároveň vysledoval, že jako celek tito lidé nebyli ve srovnání s běžnou populací nijak zvlášť úspěšní. Právě díky tomu vyšlo najevo, že jedna hodnota IQ o ničem moc nevypovídá.
A také to, že se do výzkumného vzorku nedostali dva pozdější nositelé Nobelovy ceny. Nesplnili onu číselnou hranici – jeden zjevně patřil mezi děti s dvojí výjimečností, takže jeho výsledek zprůměrovala dyslexie, a druhý byl dítě imigrantů, neuměl dobře anglicky a nesplnil verbální části testu.
A jak to bylo u vás osobně?
Jako téma na diplomku jsem si vybrala perfekcionismus u nadaných a díky tomu jsem začala spolupracovat s kolegou ze Spojených států, kde jsme řešili, jestli je sklon k perfekcionismu nedílnou součástí nadání, protože na to byly různé teorie. Vyšlo najevo, že v tom panují velké kulturní rozdíly. V USA se perfekcionismus definuje jako tah na branku, extrémní snaha o dobrý výkon, kdežto u nás je to spíš strach z chyby a puntičkářství. Spojení nadání a perfekcionismu se tedy nepotvrdilo.
Následně mě začala zajímat zmíněná dvojí výjimečnost, takže jsme děti s touto charakteristikou začali hledat po školách, abychom je mohli testovat. Vybrali jsme jich asi 60 a vzorek se nám rozpadnul na dvě skupiny o 50 a 10 dětech. U prvních učitelé souhlasili, že jsou vážně nadaní, šikovní, jen prý občas moc filozofují. U zbývajících 10 učitelé při zmínce o tom, že jsou nadaní, málem vyskakovali ze židlí a tvrdili, že rozhodně ne, že jsou hyperaktivní, nečtou, nespolupracují. V ten moment jsme si řekli, že by bylo zajímavé podívat se na tuto skupinu detailněji a zjistili jsme, že všichni mají onu dvojí výjimečnost – mají nadání, ale třeba i ADHD.
A jak došlo na vývoj vašeho softwaru Invenio?
Učím hodně současné i budoucí výchovné poradce a když se jich ptám, kolik mají nadaných dětí, z 50 lidí se skoro nikdo nehlásí. Statisticky to přitom není možné. Oni říkají, že šikovných mají spoustu, ale nadaných? To už ne. Došlo mi, že za to můžou zkreslené představy – nevíme, jak by takové nadané dítě mělo vypadat. A tak jsme si řekli, že tomu pomůžeme. Sedli jsme si s kolegy Michalem Jabůrkem a Ondřejem Strakou a postupně jsme vytvářeli sady otázek, chodili s nimi do škol a testovali je, a tak vznikl první test a celý systém jsme napojili na moderní teorii inteligence označované jako CHC teorie. Jednalo se ale o léta práce. K dnešku máme otestováno asi 14 tisíc dětí. Naším cílem ale je, aby testem procházely celé třídy, nejen výběr dětí provedený učiteli, protože právě kvůli němu řada dětí propadne sítem.
Dobře, dítě projde testem s excelentními výsledky. Co pak?
Rodiče dětí dostávají bezprostředně po testování výsledky a doporučení, kde píšeme, jak na tom dítě je v jednotlivých oblastech a jak by se mělo rozvíjet. K tomu se generuje odborná zpráva pro pedagogicko-psychologickou poradnu. Co je největší problém, to je návazná podpora. Protože mít nálepku, ale už ne možnost rozvoje, to je pro každé nadané dítě extrémně rizikové. Ani rodiče ale nemůžou skončit jen u toho. Jenže učitelé jsou přehlcení. Proto jsme zrovna minulý týden měli webinář na téma zvídavosti a mluvili jsme o tom, jaké jsou další možnosti, co je na YouTube, jaké existují aplikace nebo software. Možností je přehršel, jen jsou bohužel pro někoho hlavně v angličtině. Například na Masarykově univerzitě se pro nadané středoškoláky dělá řada aktivit a věřím, že jich bude vznikat víc.
Ale co místa mimo Prahu a Brno?
Ano, jakmile jdete do regionů, jako je pohraničí, je to problém. Rodiče nám volají každou chvilku, protože si přijdou v té svojí lokalitě odříznutí a bez pomoci. Přemýšlíme směrem online zdrojů a chceme dát dohromady skupinu učitelů, kteří by vytvořili české materiály. Vnímáme ale i další potíž: někdy bojujeme s učiteli, kteří navzdory tomu, že jim poskytneme veškerou podporu, řeknou, že se tématu věnovat nebudou.
Bavíme se tady celou dobu o nadání, ale o tom, jestli dítě svoje schopnosti využije, rozhoduje i motivace, že?
Určitě. A my také často opakujeme, že dítě, které má „jen“ nadprůměrné schopnosti, ale má zájem a motivaci, to dotáhne mnohem dál než to, které má extrémní schopnosti, ale zájem a motivaci nemá. V mnoha oblastech se ukazuje, že motivace a zájem intelekt významně posilují i kompenzují.
Kde se bere motivace a zájem?
Víme, že je velmi důležité exponovat děti, a to nejen ty nadané, nejrůznějším oblastem, aby zájem našly. Dávat jim různé příležitosti. Tam, kde se schopnost propojí se zájmem, tam je vyhráno. Příležitost se tedy nemá dávat jen těm předvybraným, ale všem, což se bohužel v Česku neděje.
A pak je tu jiná věc. Problém s motivací je ten, že učitelé ji často zaměňují za snahu. Ale dítě se může snažit třeba jen proto, že se bojí hněvu rodiče. Nebo naopak, učitel říká, že dítě není motivované, ale vyvozuje to z toho, že dá dítěti po padesáté stejný příklad, což dítě celkem pochopitelně nechce dělat. Zaměňuje motivaci za přizpůsobení se jeho představě o tom, co by to dítě mělo dělat.
V posledních letech množství diagnóz odlišností roste. Je to dobře? Nemáme dospět k tomu, že každý jsme individualita?
Podle mě ano. Diagnózy vznikají z toho, že pořád chceme, aby se lidé přizpůsobili systému. Máme hodně dětí, které kvůli tomu opravdu nejsou schopny chodit do školy a jsou v domácím vzdělávání. Jsou to většinou ti nejnadanější a mně to přijde jako hrozná škoda. Systém se všechny snaží zaškatulkovat, a těm, kdo se nevejdou, dají spoustu nálepek. Moje hypotéza je, že projevům jinakosti stále ještě úplně nerozumíme, a tak děti nálepkujeme něčím, co už aspoň trochu známe. Což může být za tím, proč dnes tolik roste množství dětí s ADHD.
Když někdo dostane nějakou takovou nálepku, znamená to, že je v něčem mimo normu. Ale máme my dobře pojmenované, co je to norma?
Právě. Myslím, že ne. Měla jsem třeba případ dítěte, které už sledoval OSPOD s tím, že nechce chodit do školy, má asi autismus, k nám přišlo s obří složkou odlišností a nakonec to bylo úplně normální dítě, které mělo jen zájem o věci, šlo do hloubky a pořád se na něco ptalo. Extrémně nadané, ale to do té doby nikdo neřešil, každý se snažil mu jen dát nějakou nálepku související s poruchou. To mě obecně hodně trápí, všechny ty složky od psychiatrů, OSPODu, klinických psychologů. Zkrátka příliš se soustředíme na zvýrazňování toho špatného, než abychom rozvíjeli to dobré.
Žijeme v době, kdy slyší například diagnózu ADHD čím dál víc dospělých. Co na to říkáte?
Samotnou mě to překvapuje, ale vlastně to vysvětluje to, co jsem říkala před chvilkou. Teď už máme aspoň ty nálepky, ale dřív jsme neměli ani je, a dítě s jakoukoliv jinakostí bylo zkrátka rámováno jako „pokažené“. Když se dnes už dospělý dozví nějakou diagnózu a dostane tipy, jak sám se sebou pracovat, je to pro něj vysvětlení, které ten člověk léta cítil potřebu mít. Najednou víc rozumí sám sobě. U nás se někdy stane, že když testujeme dítě, nechá se pak otestovat i rodič. Pamatuju si paní, která přišla se synem s tím, že ona má jen základní školu. Vy přitom zjistíte, že má extrémní nadání, které ale v tom systému, jak byl nastavený, nemohla uplatnit. Je to hrozná škoda, ta žena mohla mít úplně jinou životní dráhu. Dnes už to víme, a tím spíš bychom se tím měli zabývat.
Má se tedy dospělý člověk, který cítí nějakou svoji odlišnost, nechat diagnostikovat?
Záleží na tom, co od toho čekáte. Pochopení svých silných stránek v kontextu osobnosti je dobré, dá se z toho do budoucna těžit. Když pochopím, že jsem introvert, co mi jde a jak reaguju na situace, jsem schopná se v životě víc zorientovat. Velký smysl to má pro HR a v pracovním prostředí. U talentů je hrozně důležité pochopit jejich silnou stránku a tu vytěžit, postavit tým tak, aby hrál dohromady díky silným stránkách jednotlivců. A ne je nutit, aby byli „normální“ nebo možná přestali být „nenormálními“. Ten člověk už jiný nebude, ale neschopnost smířit se s tím je u nás silná.