Tohle není příběh obří zakázky, pro kterou se dlouho hledal vhodný lídr. Karel Hájek si totiž projekt vyhlédl dopředu a sám se přihlásil, že na něm chce pracovat. A dotáhnout ho. Protože on dotáhne všechno, stejně jako v minulosti dobíhal těžké ultramaratonské trasy. „Pracoval jsem v Autocontu 15 let. Pak jsem na dalších pět let přešel k našemu oblíbenému klientovi, do ČEZu, abych poznal roli projektového manažera z druhé strany, a poslední dva roky jsem zpátky v Autocontu právě kvůli tomuto velkému migračnímu projektu,“ říká Karel Hájek, který má s migračními projekty do prostředí Microsoftu více než 20leté zkušenosti.
Zemětřesení za přepážkami
Aby bylo jasno, práce projektového manažera může vypadat různě. Existují projekty relativně malé, technické, kde se dodá „železo“, nainstaluje software, zaškolí zákazník a tím to končí. Liniový průběh z bodu A do Z. Pak jsou ale velké projekty jako tento v České spořitelně. Podle počtu klientů největší český bankovní dům v uplynulých měsících prošel obří strukturální změnou, když přešel z interních systémů společnosti Google na produkty Microsoft 365 v cloudu a pak ještě ve druhé fázi do cloudového prostředí mateřské společnosti Erste Bank.
Co se jednoduše napíše, je ve skutečnosti obří změna ve fungování, kterou dobře ilustruje zdánlivá maličkost: „Vezměte si bankovního úředníka za přepážkou, který byl léta zvyklý, že se určitý úkon schvaluje zmáčknutím jednoho tlačítka vpravo nahoře. Teď se mu ale tohle tlačítko ‚ztratilo‘, všechno najednou vypadá jinak a v tom se musely zorientovat tisíce zaměstnanců, kteří každodenně poskytují služby milionům klientů,“ ilustruje Hájek.
Karel Hájek se stal členem UpClubu
Komplexní projekty vyžadují komplexní přístup a celou řadu kroků, které musí dohromady ladit, aby byl projekt ve finále úspěšný. Jedna věc je vlastní, sám o sobě dost náročný technologický přechod, jiná ale pochopení, k čemu a jak zaměstnanci banky jednotlivé nástroje používají, aby mohl vzniknout systém, díky kterému se stejně efektivně (a ideálně ještě efektivněji) naučí „chodit“ i v novém prostředí. „Je třeba připravit různou komunikaci pro různá oddělení, protože někomu vyhovuje tutorial e-mailem, někdo raději videoškolení a jiný zase preferuje osobní kontakt,“ vypočítává Hájek, který se ale podobným obřím úkolům věnuje už léta, a proto jsou pro něj uchopitelnější. Tím spíš, že sám pracoval i na straně klienta a má technický IT background.
„Vyšší dívčí“
Banky jsou ale přece jen vyšší level. Mimo chodu technologie a komunikace s uživateli se implementátor musí postarat i o totální nekompromisní kybernetickou bezpečnost, soulad s procesy mateřské banky i sesterských poboček a soulad s tím, co vyžaduje legislativa nebo Česká národní banka – pro příklad, někteří pracovníci banky v Česku totiž potřebují vidět i do systémů mateřské společnosti. Rozhodně ale ne do těch, které spravují kolegové v Maďarsku nebo na Slovensku. Každý zaměstnanec tak má svoji vlastní hierarchii přístupů, které mu musí IT specialisté nastavit. Jiná věc jsou povinnosti vůči České národní bance. Česká spořitelna musí v případě tak rozsáhlé změny nahlásit, že přestupuje z jednoho systému do druhého, což musí státní autorita schválit. Neudělá to ale bez toho, že banka prokáže patřičnou úroveň zabezpečení nebo prodělané penetrační testy.
„Je to vyšší dívčí, a to mě na tom baví,“ povídá s nefalšovaným zájmem Hájek. Jako hlavní koordinátor měl na starost synchronizaci dvanácti klíčových kolegů, kteří zodpovídali za jednotlivé oblasti a pod sebou měli dohromady 160 lidí. „Ono se to nezdá, ale když týmy fungují, je to vlastně práce na pohodu,“ povídá s nadhledem Hájek, který za svoje koordinační umění dostal firemní ocenění UpClub. To mu udělalo radost hned ze dvou důvodů – mimo vlastní ceny i tím, že mu ji na konferenci Aricoma Forum předával jeho velký oblíbenec, slavný lezec Adam Ondra.
„To mě nadchlo. Dlouho ho sleduju, protože sám i s dcerou lezu. Běhám, v minulosti jsem se věnoval ultramaratonům, které mi jdou, protože mám silné nohy, ale ruce naopak slabé, a proto je trénuju lezením,“ povídá Hájek, který se mimo jiné spolu s dalšími aktivními rodiči podílel na založení Waldorfské školy v Porubě a angažuje se třeba i v záchraně lesoparku Poruba. I v tom se skrývá další analogie s jeho pracovním životem: „V turistickém oddílu jsem se kdysi stal vedoucím proto, že to nikdo nechtěl dělat. Velkých projektů se taky spousta lidí bojí, ale já je naopak vyhledávám.“