Nejde se nezeptat. Jaké jste si přivezl aktuální dojmy?
Hlavní dojem je, že po loňském roce, kdy mnoho lidí na Ukrajině doufalo v posun směrem k ukončení války, se těchto nadějí prakticky všichni vzdali. Země se připravuje na něco, co může trvat ještě dlouho. Je přitom velmi zajímavé sledovat odolnost společnosti. Nejde o hysterické přijetí situace, ale o vyspělou reakci. Společnost zareagovala tlakem na politiku, na prezidenta a na zodpovědná politická místa, takže jsme tam viděli řadu demonstrací. Probíhá boj o to, aby instituce fungovaly co nejefektivněji a aby lidé neumírali zbytečně. Je bohužel jasné, že lidé umírat budou. Je ale silný tlak a požadavek společnosti, aby se ztráty minimalizovaly. Tam, kde mohou bojovat roboti, ať bojují roboti, a stát ať funguje co nejefektivněji.
Takže stát funguje dvojkolejně v duchu: Ano, máme tady válku, ale zároveň potřebujeme nějak fungovat?
Válka se vede na mnoha frontách. Jedna je ta, kde se střílí a umírají lidé. Ale když trvá dlouho, pochopíte, že to je jen nejviditelnější projev. Finálně rozhoduje i to, která země má lépe organizovanou politiku a občanskou společnost, která se dokázala zbavit korupce, aby na frontu přicházelo to, co vojáci reálně potřebují. Válka přivedla lidi k pochopení, jak stát funguje a jak zásadní je být aktivní i jako občan a neustále vyžadovat od moci, aby tu pro vás byla a nehodila vás přes palubu. Často říkám, že Ukrajina je se všemi svými problémy v současnosti snad nejlepší technokracie v Evropě. Ne v tom smyslu, že by tam nebyla korupce nebo mocenská zvůle, ale v tom, že občané mají obří povědomí o tom, k čemu jsou instituce.
Kdyby na škále od 0 do 10 existovalo číslo vyjadřující, jak Ukrajinci vnímají důležitost státu, jaké by to bylo? A jaké číslo by to bylo v Česku?
To je těžké, jedna věc je politická reprezentace a druhá stát samotný. Vůči státu na Ukrajině panuje velmi silný patriotismus a zároveň skepse vůči politice. V Česku to hodně propojujeme – spojujeme postavy na vrcholu státu se státem samotným a jeho institucemi. Podle mě je zdravější o tom přemýšlet odděleně. V tom jsou Ukrajinci podstatně dál a je to něco, co bychom se od nich mohli učit. Mají ke státu opravdu vysokou důvěru a k reprezentaci opravdu nízkou. My máme poměrně nízkou důvěru ke státu i k reprezentaci.
Jakou roli v tom všem hrají média a problematika informací a dezinformací? Jak moc je to informační, technologická a zbraňová válka?
Každá válka má všechny tyto aspekty. Bojuje se na více frontách. Co se týče technologií, vidíme něco, o čem se málo mluví: to, že Elon Musk vypnul Starlink pro Rusy, je naprosto zásadní. To, že Ukrajinci mají Starlink a Rusové ne, je důvod, proč válka vypadá tak, jak vypadá.
Povídejte.
Ukrajinci díky Starlinku operují s drony. Byl jsem u toho, když jednotka naváděla kolový dron, který vezl zásoby na frontu vojákům v zákopech. Kdyby dron vybuchl na mině a řídil ho člověk, vybuchl by s ním. Teď vybuchne jen dron, naváděný přes Starlink, protože může jezdit bez lidské posádky. Díky Starlinku má Ukrajina kompletní situační povědomí: ví, jak vypadá fronta, drony přenášejí obraz do velicích center a v reálném čase vidíte všechno, co se děje. Rusové proti tomu nemají ekvivalent a všechno musí řešit přes rádio nebo kabely. Je to složité, konkurenční řešení fakticky neexistuje. Tahle technologie je v současné válce naprosto klíčová.
A média? Je mediální pokrytí pořád stejné?
Média pokrývají to, co lidé chtějí číst. První rok a půl války byl extrémní zájem o všechno, co se Ukrajiny týkalo. Postupně si lidé začali všímat jiných věcí a zájem opadl. Podobné je to s politikou. Od nástupu Donalda Trumpa byla zpočátku velká očekávání, že válka za chvíli skončí. Během roku ale lidé pochopili, že se to čekat nedá a zájem opadl. Teď se zase zvedl, protože od začátku roku vidíme, že Ukrajinci dokážou uskutečňovat velké údery. Co se týče mediálního pokrytí, na začátku války chtěl být na Ukrajině skoro každý novinář, bylo to přeplněné. Teď už to tak není, ale je skvělé, že tam pořád působí několik stálých zpravodajů – lidé z rozhlasu, z České televize – a že dost médií tam své lidi pořád posílá.
Protože můžou reportovat o tom, co na vlastní oči vidí, co se na místě děje. Čímž se dostáváme k problematice dezinformací…
Ano. Válka je ve výsledku o tom, jste-li schopni bojovat, máte-li morálku a spojence, kteří vás potřebují. Rusové chtějí vyprávět příběhy, jaké se jim hodí, a proto chtějí udělat z ojedinělého něco, co se děje všude, a použít to jako důkaz, že Ukrajinci nejsou schopni nebo ochotni bojovat. Pro Evropu je to například komunikace typu „Ukrajina je ekonomicky těsně před pádem a nemá smysl ji podporovat“. Cílem je nalomit ochotu pomáhat. V tom všem hrají důležitou roli média, která jsou na místě.
Příběhy, které Rusové využívají, jsou často extrémním nafukováním věcí, které nejsou zásadní, nebo jsou to vyložené výmysly. Tím nám novinářům přidávají práci: Kromě popisu toho, co se děje, musíme psát i o tom, že to, co se neděje, se opravdu neděje. To nás zahlcuje. Proto se na to už ani nechceme zaměřovat. Když je něco zveřejněné na nedůvěryhodném zdroji, nemá smysl na to reagovat, protože to plodí proto, aby nám zahltili kapacity. My se potřebujeme soustředit na jiné věci. Snažíme se nasvěcovat to, u čeho se někdo snaží, aby vidět nebylo.
To rozhodnutí nepálit energii na věcech, které zavání dezinformací, je velký posun, že?
Ano, a potřebujeme, aby to víc chápala i společnost. Proto je tak důležité zvedat mediální gramotnost. Když existuje online účet, který vystupuje pod pseudonymem, nejsou jasné zdroje financování ani to, kdo pro něj pracuje, nemusíme ho vůbec číst. Často říká bombastické věci, které by vám nikdo jiný neřekl, ale to proto, že nejsou pravda. Proto máme etablovaná média a média veřejné služby. Shromažďují informace pod svým jménem. Jako mediální značka ručíme za informace, které vydáváme. Máme nastavené postupy, etický kodex. Pokud uděláme chybu, přiznáme ji. Neznamená to, že dokážeme odhalit všechny nekalosti. Ale náš úkol je být féroví a když zjistíme, že se děje něco, co by se dít nemělo, nebo něco, o čem by čtenáři měli vědět, pokrýváme to pod svým jménem, svou značkou, s přijetím odpovědnosti. To je rozdíl mezi médii a dezinformačními projekty.
Přemýšlíte jako autoři mediálních výstupů nad tím, do jaké míry je nad tím vším běžný člověk schopný přemýšlet?
Média odpovídají na tak dobré otázky, jaké jejich publika pokládají. A naprostá většina lidí pokládá otázky, které je zajímají, a chtějí odpovědi. Proto je třeba důležité, aby Česko mělo kvalitní média, která píší o světě. Kdybychom všichni četli jen Guardian nebo BBC, je to hezké, ale ta média odpovídají na otázky britského publika. Jako zakladatel Voxpotu třeba chci, aby v Česku bylo silné médium, které věnuje pozornost zahraničnímu dění a odpovídá na otázky českého publika, protože jsou specifické – máme jinou historickou zkušenost, jiné mezinárodněpolitické zájmy, jinou politickou reprezentaci.
Je důležité, aby taková média existovala. Zároveň ale potřebujeme celou mediální strukturu: lokální média, veřejnoprávní média, investigativu, zahraniční reportování, média určená lidem s levicovým i pravicovým pohledem na svět. Lidé jsou různí, volí různé politické strany – ne proto, že by se jeden pletl a druhý měl pravdu, ale protože se jinak dívají na otázky solidarity nebo svobody. Média pak reprezentují jejich otázky a odpovídají na ně.
Lidé si ale čím dál častěji nedělají obrázek přímo z médií, ale z titulků na sociálních sítích nebo z přehledů tvořených umělou inteligencí. Což je živnou půdou pro dezinformace a zároveň to stěžuje ufinancovatelnost médií. Jak to vnímáte?
Vyrůstal jsem v době, kdy se rozpadl tradiční byznys model médií, tedy financování z prodejů výtisků a inzerce. To vám dávalo obrovskou sílu dělat kvalitní novinařinu.
To, co jste popsala, je problém a myslím, že jsme v době, kdy hledáme odpovědi na to, co s tím. Zatím je nemáme. Mění se technologie, ale také to, jak lidé vnímají svou zahlcenost. Obsahu je čím dál víc. Je dost možné, že tato zahlcenost povede k potřebě mít zase pořádek v tom, odkud jaké informace přicházejí. Myslím si, že média se zase budou muset dostat do pozice toho, kdo vám říká, co je realita a co realita není.
Že bude potřeba nějaká autorita, která nám pomůže se zorientovat?
Ano, bude totiž jasné, že když je na obsahu jeho značka, máte jistotu, že ano, tohle se stalo, není to vygenerovaná realita. Očekávám, že se kvůli tomu může vrátit i doba síly institucionálních mediálních značek. Nyní jsme v době síly osobních brandů – lidí, co na vás mluví z Instagramu nebo z YouTube, což vede právě k tomu zahlcení. Lidé neví, co sledovat dřív. Jsme náchylní k tomu, abychom si vygenerovali svodku dění daného dne třeba od Cloudu, Perplexity nebo ChatGPT. A když po desáté zjistíte, že říkáte kamarádům něco a oni vám řeknou, že tohle není pravda, možná dospějete k tomu, že byste to měli dělat trochu jinak. Na druhou stranu se možná zlepší AI a stane se dobrým nástrojem pro tento typ sběru informací. Pak je ale velká otázka, co bude s médii, protože AI jim neplatí za obsah, který využívá. Média tím pádem přijdou o předplatné a možnost tvorby, čímž AI zase ztratí přístup ke kvalitnímu obsahu. Byznys model je teď spíše nastavený tak, že modely nás vysají, aniž by nás kompenzovaly, a pak o nás přijdou, čímž půjdou s kvalitou dolů. To otvírá prostor další teorii. Velké jazykové modely by mohly v budoucnu skupovat zpravodajské agentury, aby si zajistily přísun kvalitních, fakticky ověřených informací.
Zmínil jste, že žijeme v éře osobních brandů, ostatně několik bývalých novinářů už si založilo svoje one-man show publicistické projekty a vrhli se na ně i lidé, kteří v médiích nikdy nepracovali. Jak se na to díváte?
Slýchám nářky, že už je toho moc a že jeden člověk přece nemůže platit měsíčně x tvůrců a dávat za to tisíce korun. Očekávám tedy, že vznikne poptávka po větší syndikalizaci obsahu. Na Slovensku se objevil zajímavý pokus v podobě projektu Piano, předplatného pro víc médií. V Česku také, ale neuchytil se. Možná se ale postupně objeví nějaký větší hráč, který to seskupení zvládne. Záleží, jak se vyvinou předplatitelské modely a způsoby financování. Ti lidé nedělají svůj sólo projekt proto, že by za každou cenu chtěli mít vlastní, ale protože chtějí být solidně zaplacení, mít dobré pracovní podmínky a dělat to, co mají rádi. I proto si myslím, že se velké mediální značky můžou vrátit.
Kdybyste měl lidem poradit, jak se orientovat v informační džungli, co byste jim řekl?
Osobně mi přijde důležité se prvně dívat na to, kdo je vlastník daného média. Velký problém v Česku je, že hodně médií vlastní oligarchové, kteří mají své zájmy, třeba ve vztahu se státem. Potom se dívám na ideovou orientaci média, abych věděl, jak informace filtrovat. A pak také na to, kdo jsou jednotliví autoři, jakou mají historii.
Mediální značky mají obrovskou výhodu v tom, že vám garantují kvalitu velkého množství novinářů a tvůrců. Například Instagram negarantuje nic a vy se musíte sami orientovat v obrovském množství zdrojů, což pro běžného člověka není snadné. Kdežto pro mediální značku pracuje třeba 30 novinářů, kteří mají standardy, a já mám klid v hlavě, protože celý editorský proces média mi garantuje kvalitu.